Hc Litvínov

Lukeš se o pozvánce do národního týmu dozvěděl po nedělním utkání s Libercem. "S Peterem Jánským nám to řekl vedoucí týmu pan Rykl. Sice se mi daří, ale opravdu jsem to nečekal," přísahá. V pondělí na reprezentaci usilovně myslel. "Celý den před srazem jsem byl pěkně nervózní, doufám, že to ze mě brzy spadne. Od šestnáctky do dvacítky jsem za nároďák hrál, ale tohle je něco jiného," vypráví.

Když s kamarádem Jánským přijel Lukeš k holešovické Sportovní hale, chvilku mu trvalo, než našel správné místo na parkování. Během zápasů litvínovský útočník řádí jako černá ruka, v soukromí ale působí sympaticky. Skromně. "Moc jsem se do nároďáku těšil, hodně to pro mě znamená. Poslední zkušenost jsem v něm udělal před šesti lety na šampionátu dvacítek u nás. Skončili jsme bez medaile, moc se nám to nepovedlo. Já se navíc tehdy v prvním utkání zranil," vzpomíná.

Tenkrát Lukeš působil v kanadském Torontu. Hrál Ontario Hockey League a měl kvalitní výsledky. "Ano, body jsem dělal pravidelně. Jednou přes padesát, pak přes osmdesát. Také později v nižší East Coast Hockey League mi to šlo," sype z rukávu. Dobře rozjetou zámořskou kariéru však neproměnil v průnik do NHL. Byť byl docela blízko.

Třikrát se zúčastnil kempu Phoenixu, který Lukeše před lety draftoval, nicméně v prvním týmu pevné místo nezískal. "Ani jednou jsem neudělal pořádnou letní přípravu. Chyběla mi fyzička. Přijel jsem po sezoně domů a neměl pořádně s kým trénovat. Trošku jsem to i flákal. Vydržel jsem část sezony, pak to bylo horší a horší. Docházely mi síly," vypráví upřímně.

Kdyby v letní dřině pořádně zabral, do NHL by se mohl protlačit. "Podělal jsem si to. Třeba se naskytne možnost k návratu. Teď to však vůbec neřeším. Hraju za Litvínov, jsem rád, že mi dali šanci. Nikam odtud nespěchám. I když časem bych se rád prosadil v jiné evropské soutěži. Chtěl bych zkusit třeba švédskou nebo finskou ligu," naznačuje.

Z jeho slov není cítit přehnaná touha okamžitě něco změnit. František, jemuž v zámoří neřekli jinak než Frank, si uvědomuje, že musí postupnými krůčky. "Loni jsem přišel do Litvínova a byl jsem ve čtvrté pětce. Neměl jsem letní přípravu a nemohl se tedy divit. Letos? Všechno je jinak. Vždycky jsem věřil, že to půjde. Robert Reichel si mě vytáhl do první řady, hraju pravidelně. Jde nám to," vysvětluje jednoduše.

Na dotaz, zda skutečně poskočil do lepší legie na popud kapitána Reichla, se omluvně usměje. "Ne, v sestavě mě přehodili samozřejmě trenéři. S Robertem si rozumím, je to paráda," ujišťuje. Radost mu nekazí ani skutečnost, že přišel o tradiční pozici středního útočníka. "Centra jsem hrával od malička, ale v Americe mě dali na křídlo. Jednou na levé, podruhé na pravé," upozorňuje.

Stejně dopadl v Litvínově. "Loni mi nešly bully, stěhoval jsem tedy se na levé křídlo. Mám víc obranných povinností, ovšem vůbec mi to nevadí. Opravdu je to v pohodě," pokačuje. Na první pohled vypadá skoro až zakřiknutě, ale zdání klame. Lukeš je otevřený chlapík. Umí se zasmát. Je si vědom, že něco dovede, na druhou stranu sebevědomí nepřehání. Tenhle relativně drobný útočník má před sebou velkou budoucnost. Pokud tedy vydrží.

Jakmile skočí na led, stává se z něho nepříjemný dravec. Umí dát gól, umí nahrát spoluhráči do brankové šance. Stejně tak dovede snést bolest. V pátečním klání na Slavii kupříkladu utrpěl zásah do oka. "Trefil mě hokejkou Jirka Šlégr," líčí s klidem. Okolí jeho pravého oka hraje všemi barvami, nicméně Lukeš to přijímá naprosto normálně. "První reprezentační fotky asi nebudou nic moc," mávne rukou s úsměvem.

V letošní extralize sehrál 48 utkání, v nichž zaznamenal 17 branek a 20 asistencí. Lepší bilanci má v extralize jen sparťan Petr Ton. "Jo, padá mi to tam. Hlavně si přeju, aby mi to šlo takhle dál," naznačí tiše. V produktivitě vynikal vždycky. "Nejvíc asi v Torontu. Tam jsem zažil bezvadné sezony. Už od té doby uteklo dost času," dodává.

Při námitce, zda se mu po hokeji v zmoří nestýská, okamžitě vypálí: "Kdepak! Byl jsem v Americe šest let. A to je dost. Mám radost, že mohu hrát za Litvínov Jsem doma, což nemá chybu. A navíc - teď ten nároďák. Šance si moc vážím. Udělám všechno, abych nezklamal. Hodně to pro mě znamená," ujišťuje závěrem.